Výlet na Karlštejn

Když jsem v červenci přemýšlela, kam bychom se mohli vydat na rodinný výlet, uvědomila jsem si, že jsem vlastně nikdy nebyla na Karlštejně. A že je to vlastně pro nás ideální výletní cíl – jede tam z Prahy vlak, od vlaku to není nijak daleko (ale taky ne hned u stanice) časově to vyjde tak akorát. A tak jsme vyrazili. Už cesta vlakem byla fajn. Jede se převážně vesnicemi a přírodou a já si říkala, že by stálo za to zajet někdy do některé z nich a jen se tam prostě projít – však nemusí být všechny výlety celodenní a na konci hrad :-) Počasí nám vyšlo nádherné, možná až příliš horko na takový výšlap. Jako mnohem lepší termín hodnotím začátek podzimu, kdy se tam prý navíc koná vinobraní. To jsem se bohužel dozvěděla až teď a je mi jasné, že podruhé za rok by tam se mnou muž nejel, ale na příští rok si tuhle událost v kalendáři zakroužkuji :-)

Procházka na hrad byla příjemná až do chvíle, kdy jsme se ocitli přímo v podhradí. Tam mě trochu zaskočila cesta z obou stran lemovaná různými krámky, což by mi až tak nevadilo, ovšem dost otravní prodavači nahánějící nás do nich, už ano. Také jsem nepochopila, proč nad hradem vlaje prapor EU. A zatímco já se rozčilovala na téma „co má Evropská unie společného s Karlštejnem“, muž se za mnou vztekal s kočárkem na hrbolaté dlažbě. Trval na tom, že ho vezmeme s sebou, protože Daneček by to sám určitě neuťapal. To měl sice pravdu, ale Beco (které jsem s sebou vzala já) se ukázalo pro tento účel mnohem praktičtější. Muž měl co dělat, aby vytlačil nahoru prázdný kočár, s dítětem v něm by byl, hádám, bez šance :-) Já s Danečkem na zádech měla výšlap o dost pohodlnější. Netuším, jestli by to bylo s kočárkem s nafukovacími koly snazší, osobně bych to nezkoušela ani s ním.

I ve dvou a půl letech a 13 kilech se nosí příjemně

Běloskvrnáč pampeliškový - bylo jich tam spousta

 Jako obvykle jsme neměli ambice účastnit se organizované prohlídky – děti jsou na to ještě malé já na to nikdy nebyla. Amok mě chytal po prvních pěti minutách prohlídky a ke konci jsem se blížila hysterii. Nepamatuji se, že bych za svého dětství něco nenáviděla víc. Ani v dospělosti nemám chuť si tenhle zážitek zopakovat - opravdu si nemyslím, že by se to časem zlepšilo a říkám si, že když tam konečně nemusím, sama od sebe se toho rozhodně účastnit nebudu. Jsem ochotna to časem absolvovat kvůli dětem, až o to projeví zájem, ale jak je tak pozoruji, řekla bych, že v tomhle budou po mně a nemusím se bát, že bych to musela podstupovat nějak často (anebo s nimi budu posílat tatínka) :-). Karlštejn jsme si tedy prohlídli jen z nádvoří a pokochali jsme se výhledem – což mně osobně přijde naprosto dostačující a uspokojující. A dětem z celého výletu nejvíc utkvěl v hlavě vláček, který jezdil po hraně terasy jedné z hospůdek.

Cestou zpátky jsme se zastavili v řecké restauraci, kterou jsme míjeli cestou od vlaku. Řecké jídlo jsem si zamilovala, když jsme byli s mužem v počátcích našeho vztahu na dovolené na Krétě a každý den chodili na večeři do jiné restaurace. Letos jsme se na Krétu vrátili, ale s dětmi a tudíž i se stravováním all inclusive. Bylo mi líto, že musím oželet návštěvy restaurací, ale zkušenosti s AI nemaje, naivně jsem si říkala, že aspoň budu mít možnost ochutnat víc dobrůtek. Když jsem se pak bavila se známými, zjistila jsem, že jsme měli štěstí, protože často jsou AI vyloženě otřesné, což v našem případě nebylo. Měli jsme na výběr ze spousty jídel, které nebylo vyloženě špatné, ale bylo tak na úrovni průměrné závodní jídelny. Prostě žádný gurmánský zážitek. Pro mě, která si pod pojmem dovolená představí pochutnávání si na nových jídlech (stejně jako jiní výlety nebo válení se u moře), to bylo velké zklamání, které jsem si po návratu hodlala vykompenzovat alespoň v nějaké české taverně. Ta pod Karlštejnem měla navíc venkovní dětský koutek. Co bohužel neměla, bylo stifado, na které jsem se těšila od chvíle, kdy jsme se začali plánovat dovolenou. Ale nakonec jsme byli spokojeni. Můj muž si objednal kebab z mletého masa, já po zjištění, že stifado došlo a po dlouhém váhání, řeckou zapečenou zeleninu. Dětem jsme neobjednávali nic, protože jsme sami neměli velký hlad a usoudili jsme, že když k tomu přiobjednáme hranolky, jako lehký oběd nám to bude stačit. Pozitivně hodnotím, že jídlo bylo opravdu výborné, negativně jsem ohodnotila svou zeleninu, na kterou jsem zůstala nevěřícně zírat, že toto někdo prohlašuje za hlavní chod a chce za to 130 korun. Já bych ji zařadila do příloh. Ale bylo to moc dobré, tak jsem nad tím mávla rukou. Porce kebabu byla velká dost a ve výsledku jsme se z toho opravdu najedli všichni – poprosila jsem o talířky pro děti, na které jsem jim naskládala trochu masa, zeleniny, tzatziki, pita chleba a jako bonus pár hranolek. Ještě jsme po nich dojídali.

Hřišťátko v taverně 

Pak jsme se vydali na vlak a zjistili, že jezdí jednou za hodinu a naposledy 20 minut před naším příchodem. Což by si asi většina lidí zjistila hned při plánování výletu a což bylo docela protivné s ohledem na to, že v okolí zastávky nic zajímavého není, že bylo vedro a že už jsme byli všichni celkem unavení. Ale zvládli jsme to a celý tenhle výlet jsme si užili moc a aspoň z tohohle výletu – když už ne z dovolené - jsem si přivezla inspiraci do našeho jídelníčku.  A o tom něco víc příště :-)

Čekání na vlak